Impuls

„Uděláme to tak, hned a bez předehry. Já – šťavnatá, chytrá a krásná – jsem ti od prvního dne našeho vztahu vymezila minimální úroveň pohodlí pro své potřeby. Ty jsi perspektivní chlap, starší vědecký pracovník jakéhosi ústavu s nevyslovitelným názvem, který se mi zalíbil na první pohled, a své volby jsem skoro ani jednou nelitovala. Těch pár mých rozmarů se nepočítá.“ Ayuna se odmlčela, aby si lokla kávy, věcně si upravila kaštanové vlasy a pokračovala: „Takže, zajíčku, vzhledem k tomu, kolik času trávíš ve své vědě a potom v posilovně, jsem se rozhodla vzít iniciativu do vlastních rukou a navrhnout, abychom přešli do další fáze vztahu…“

Tars, v úzkých ženských kruzích známý také jako „zajíček“, se rozhlédl po útulné komorní kavárně, kde si s Ayunou tak rádi odpočinuli po nabitém pracovním dni. Na okamžik se zahleděl na její velké oči, ohrnutý nosík a plný horní ret, načež si povzdechl a zeptal se:

„Yun, a kvůli čemu vlastně existujeme?“

„Vy chlapi jste po třicítce asi všichni takoví – ženská teprve dozrává jako víno, a vy už jste se vydali na duchovní hledání,“ zavrněla Ayuna a přejela mu prstem po plnovousu širokém jako lopata. „Jenže ve skutečnosti je všechno jinak, než sis mohl myslet.“ Úhledný ženský prstík s elegantní manikúrou přešel z mužského vousu na rameno a něžně sjel po svalnaté paži. „Obhájila jsem titul z archeologie, získala mistra sportu v biatlonu, vyhrála mistrovství ročníku v bojových uměních a teď si potřebuju ujasnit, co od života chci dál. A ty, můj zajíčku, a taky moje city k tobě mi trochu rozhazují vnitřní kompas, takže je načase, abych se přiznala…“

Tars zamyšleně míchal lžičkou chladnoucí čaj a díval se na svou vyvolenou. Ayuna Silva dělala svému příjmení všechnu čest. Když si někdo z té starobylé aristokratické rodiny usmyslel něčeho dosáhnout, měl cíl jen malou šanci svému osudu uniknout. Tak je vychovávali od kolébky. Dalo by se říct, že tenhle stisk nasávali geneticky, s mateřským mlékem.

„Máš nestabilní vnitřní kompas. Sama nevíš, co chceš, začala jsi mluvit o jednom a skončila u opaku. Ostatně, dnes musím udělat důležité rozhodnutí a tys mi s ním právě pomohla,“ přerušil ji klidným tónem Tars a četl přitom zprávu na náramku. „Ve skutečnosti mě na tomhle světě nic nedrží, všechno je jakoby až moc předurčené, a já mám, jak jsi správně poznamenala, jako každý jiný chlap otázky, na které není odpověď. Hledám sám sebe, chápeš? A jaký jsme to vůbec měli vztah? Takové to ‚přátelství bez závazků‘, myslím, žes tomu tak říkala. A nám oběma to vyhovovalo.“

Ayuna letmo zavadila pohledem o holografickou obrazovku Tarsova náramku: „Je čas se rozhodnout, gravimobil počká ještě 5 minut, jak jsme se domluvili.“

„A taky má žena jít za mužem, ne naopak. Takže s tebou budu souhlasit: v téhle životní etapě ukazují naše ručičky osudu každá jinam. Nezlobím se na tebe, žes mě celé ty roky tak rafinovaně vodila za nos. Naopak, jsem ti moc vděčný. Teď vím, co mám dělat.“ Tars přejel náramkem s osobním čipem nad terminálem zabudovaným ve stole, čímž zaplatil za kávu, a pohladil ji po vlasech.

„Sbohem, kamarádko,“ řekl najednou nečekaně. Pak ji políbil na tvářičku a rázně vykročil k východu. U samých dveří se otočil a s úsměvem dodal: „Celou tu dobu jsem miloval Ayunu a stejně dlouho jsem snášel Silvu.“

„Co to teď vůbec bylo? Vždyť jsem nestačila říct to nejdůležitější,“ zamumlala si pro sebe překvapená Ayuna a oknem sledovala odlétající gravimobil se svým teď už bývalým klukem. „Všechno mělo být nějak jinak.“ Srdce se jí sevřelo náhle vzniklou prázdnotou.