Strategie mrtvých

„Hele, nežer mě, jo! Nedělej to, jo! Já už to nevydržím. Nesahej na mě!“

Austarche s tváří bez výrazu a zamyšlený Po-Pso si prohlíželi bochník, který zalezl do temného kouta hrobky a hystericky ječel.

„Vypadá to, že se povedlo,“ konstatoval nezaujatě Austarche.

„Jenže ‚ono‘ nevypadá emočně stabilně, medvěd to vem,“ vyslovil v odpověď své obavy Po-Pso.

„Vzpomeň si na sebe v prvních minutách. Nějakou dobu po vzkříšení probíhá období, kdy si vložené vědomí zvyká na novou hmotu a její paměť. Ladí se rovnováha mezi strachy a touhami nasáklými před znovuzrozením,“ pokračoval Mrtvý král. „Z nějakého důvodu to vím.“

„Takže moje domněnka při probuzení, že jste úchyl, je důsledkem mých strachů za života?“ zeptal se se zájmem Po-Pso.

„Nebo tajných tužeb. Nic takového jsi na sobě nepozoroval?“

„Jednoznačně ne!“

„Určitě?“

„Přísahám na támhleten bochník!“

„Touhy a strachy mají jednu podstatu. V zásadě jsou to dvě strany téže mince. Vím to, protože jsem ještě moudřejší, než jsem byl. Vědění mě přímo zaplavuje, ale ani já jsem netušil, že se mrtví dokážou stydět. Zbytková paměť má na vzkříšeného přece jen silný vliv. Podívejme, jak Po-Pso za dobu mé filozofické disputace zrudl,“ uvažoval nahlas Austarche…

„Pořád mě chtěli sníst, jo! Nenávidím je, nikdy jim to neodpustím, já, já, já… já budu žrát je,“ syčel agresivně v koutě právě oživený kus upečeného těsta. „Jo-o-o!!! Je čas vydat se na loveckou stezku.“

„Pojď ke mně,“ pravil Austarche klidně, chladně a tónem, který nepřipouštěl odpor. „To je rozkaz.“

Z temnoty v koutě hrobky se vykutálel tvor, kterému se kdysi dalo říkat chleba. Jenže teď se kdysi neškodný bochník stal majitelem kulatých zlých očí bez obočí, obrovského hrbatého nosu a neméně obrovské tlamy plné tenkých, dlouhých a křivých zubů.

„Kdo jsi?“ Po ledové otázce Mrtvého krále následoval stejně mrazivý pohled.

„Jsem bezduchá bytost, která nabyla rozumu, můj Králi,“ zazněla odpověď pokorným šepotem.

„Tak dobře, stop, zrušit.“ Austarche opět ucítil, jak se mu z takového způsobu vyslýchání podřízených kalí vědomí. Pochopil, že pro podobné kontakty je třeba mít dostatečnou zásobu osobní síly, které měl v této fázi jen velmi málo, a i tu všechnu vyplýtval na rozhovor s Po-Pso.

„Och, zase ta příšerná zima,“ ozval se tlouštík a otřásl se.

„Slušně to s náma zamávalo, jo!“ potvrdil bochník.

„Zkrátka, ve zvláštnostech svých možností se vyznám později. Pojďme si prostě popovídat.“ Austarche se znovu obrátil k chlebu. „Máš nějaké jméno?“

„Jak bych vám to přesněji vysvětlil, Vaše Veličenstvo.“ Chleba opět přešel do zlověstného šepotu. „Jde o to, že jsem obyčejný zombie-bochník. Jméno nemám. Ale plány mám, moje plány jsou velice chutné.“

„Plány budeš mít takové, jaké ti řeknu já. Pravda, sám zatím žádnou strategii nemám.“

„Mrtvý králi, bez cíle a strategie, jak ho dosáhnout, je naše existence prostě nesmyslná. A beze smyslu se rozplyneme v Chaosu, takový je řád Insilentia,“ řekl Po-Pso s moudrým výrazem a zvedl přitom prst připomínající stoletý párek.

„Dvorních mudrců jsem míval nemálo, ale ty jsi z nich nejmalebnější.“ Na Austarchově tváři se během té poklony nic nezměnilo.

„Čím jsem si teď opravdu jistý, je to, že v originalitě se mi nikdo nevyrovná,“ ušklíbl se Po-Pso a lehce kopl do svého střeva.

„Zkrátka, tady máš úkol pro začátek, filozofe s kyvadlem,“ řekl Austarche s pohledem upřeným na kus trávicí trubice, který se tlouštíkovi houpal mezi nohama. „A ty taky, bochníku.“ Přesunul pohled. „Teď vyjdete z hrobky a rozběhnete se každý jinam hledat vědění. Naprosto jakékoli vědění – krajina, obyvatelé, tajemství, a koneckonců prozkoumejte i sami sebe. Nás všechny spojuje jedna otázka – jaké je naše poslání, nebo přesněji, jaké je moje poslání. To vaše je totiž jasné i tak: udělat všechno pro to, aby byl můj úkol splněn. A ještě jednodušeji řečeno, vaše společnost mě už trochu omrzela a chci být chvíli sám. Zkrátka, tudy.“ Mrtvý král ukázal prstem na východ.

„Mimochodem,“ dodal Austarche na rozloučenou, „vaše bývalé strachy se staly vaší silou. Ty, Po-Pso, jsi chodil pomalu a hrozně ses bál, aby tvou něžnou tělesnou schránku neroztrhalo divoké zvíře. Teď běháš rychleji a stejně rychle se i zotavuješ. A ty, bochníku, čím víc jíš, tím jsi silnější.“

„Takže si můžu zalovit na ty, co způsobili tolik utrpení mně a mým příbuzným?“ zeptal se bochník a koulel přitom očima.

„Dělejte si, co chcete,“ odpověděl Austarche. „Dobrý a světlý jsem už byl, k ničemu dobrému to nevedlo. Teď jsme temní a zlí.“

Po nějaké době vyšel Mrtvý král z hrobky a rozhlédl se. Prastarý hřbitov, z jedné strany podepřený lesem, ho z druhé obklopoval až k samému obzoru. Těžké stopy vtlačené hluboko do vlhké půdy a mířící ke slunci svědčily o tom, že Po-Pso odešel do západu slunce, kdežto zvuky boje, vybraných nadávek a ženského jekotu, které se nesly od lesa, vypovídaly o tom, že zombie-bochník se odkutálel tím směrem a už vyrazil na válečnou stezku.

Kam jsem se to vlastně dostal? pomyslel si Austarche. Od lesa se ozvala série výbuchů. Mrtvý král nevěnoval pozornost zvukům první krevní msty v dějinách chleba a díval se na slunce mizející za obzorem.

„Co je to Insilentium? A co je to za tvory, kteří si říkají ‚člověk‘?“ položil si Austarche nahlas otázku, pak se otočil a vkročil zpátky do rozpouštějící temnoty hrobky.