Král je mrtev! Ať žije Král!

Král je mrtev!

Král Austarche III. si svou smrt pamatoval naprosto zřetelně. Zradili ho za to, že byl moudrý a laskavý, ale příliš důvěřivý vladař. Jeho zvyk věřit dvořanům na slovo, dokud svými činy nedokážou opak, skončil jejich zradou. Šlechta stojící kolem přihlížela, jak jed s jistotou mění královskou osobu v obyčejného smrtelníka, který se zoufale drží života.

Austarche hrozně chtěl žít. Jed ho nezabil okamžitě. V naprostém tichu šlechta mlčky sledovala, jak se shrbený vleče hodovní síní a nechává za sebou krvavé stopy. Z posledních sil se král dobelhal ke starobylému svícnu, chytil se ho oběma rukama a zachroptěl:

„Za co?“ Opravdu nechápal, proč se to děje.

„Dvěma slovy: jste příliš laskavý a moudrý, Vaše Veličenstvo,“ ozval se nejvyšší mudrc, prastarý kmet, jací u královského dvora bývali odjakživa.

„Podívejte se sám, všichni se mají dobře,“ povzdechl si dvorní mudrc a rukou opsal šlechtu stojící kolem krále, „a všichni se nudí. Žádný nový den se ničím neliší od předchozího. Žádné intriky, žádný strach, zkrátka vůbec nic kromě pocitu, že život je prázdný. Přestali jsme se vyvíjet, protože nás nic neohrožuje. Proto jsme se rozhodli vytvořit intriku a zabít vás, Vaše Veličenstvo. Jen si prosím nemyslete nic zlého, my vás máme opravdu moc rádi. Pro zde stojící pány je to pouze otázka naší existence jako druhu…“

Stařec mluvil dál, ale Austarche ho už neposlouchal – vnímat skutečnost začínalo být těžké. Na oči mu dolehla temná tíha a vědomí se pozvolna ponořilo do čehosi chaotického.

Ať žije Král!

Jestli jsem umřel, proč je tedy taková zima? A vůbec, jak to, že můžu přemýšlet? Když myslím, znamená to, že žiju? Nebo jsem přece jen mrtvý, ale dostal jsem se do světa duší? Ať tak či tak, měl bych zkusit otevřít oči…

Austarche definitivně přicházel k sobě. Už cítil, že stojí stejně, jako stál v tom posledním okamžiku, který si pamatoval. Drží se starobylého svícnu, a dokonce cítí nepřirozený chlad, který jde z hořících svíček. Právě tahle otázka ho znepokojovala nejvíc – proč je všechno tak studené, a on sám také.

Ať tak či tak, až otevřu oči, dostanu víc odpovědí, pomyslel si Austarche a pomalu, se snahou se nevyděsit, si začal otevírat nový svět. Ve stejně klidném rytmu oči skoro hned zase zavřel. Čekal totiž cokoli, jen ne mrtvolu nepochopitelného tvora se známkami kdysi těžké obezity, ležící na kamenné desce uprostřed starobylé hrobky.

Král se zaposlouchal do svých pocitů. Nic! Ani strach, ani údiv, ani odpor. Byla v něm jen prázdnota a nekonečný chlad pozorování.

Teď vydechnu, otevřu oči a ten přelud zmizí. Ani nestačil svou, jak se mu zdálo, geniální myšlenku domyslet a zjistil, že vlastně neumí ani dýchat. Zbyla mu jen vzpomínka na to, jak kdysi dýchat uměl a jak vůbec uměl něco cítit.

Podruhé otevíral Austarche oči nemilosrdněji – tak, jak to v neznámém světě dělá tvor, který si uvědomil, že v něm není ani stopy po jakémkoli strachu a citu kromě pocitu chladu. Dál mlčky stál nad studenou mrtvolou v temné hrobce, ozářený svíčkami na svícnu.

Asi bych si měl prohlédnout, co je to vlastně za tvora. Král se sklonil k mrtvole a vydatně jí pokapal obličej voskem.

Kdo jsi a proč jsem tady? Úvahy panovníka přerušilo nečekané počínání nebožtíka – ten z neznámého důvodu pomalu otevřel oči, několik vteřin se na Austarcha díval, pak je pevně zavřel, jako by se snažil zapomenout, co uviděl, a nakonec zvedl víčka a mlčky si začal prohlížet královskou tvář.

„Já se tedy omlouvám, ale proč na mě kapete těmi svými svíčkami a, medvěd vás vem, kdo vůbec jste?“ začala měkkým sametovým barytonem klást otázky lehce oživlá mrtvola.

Takže on je živý? zamyslel se Austarche. Zvenčí to ovšem poznat nebylo. To, co bývalo zdravou tváří zralého krále, nebylo v tu chvíli schopno vyjádřit žádnou emoci kromě chladu.

„Tak, Po-Pso, seber se! Obnovíme chronologii, jak to v takových případech doporučovala doktorka Penexi,“ otřásal nebožtík dál vzduchem svým monologem. „Pamatuju si, že jsem měl v Artaxu velice vydařený trhový den a potom jsem se chystal někoho navštívit… tak, tady mám okno… a abych si zkrátil cestu, šel jsem přes zónu Chaosu, která tentokrát vypadala jako les, a v něm mi nějaký divný medvěd poranil břicho. Pak jsem na útěku mrkl a zjistil jsem, že ležím nahý na kamenné desce a nade mnou stojí jakýsi podivný úchyl ve starodávných šatech s obrovským svícnem a dívá se na mě pohledem, ze kterého tuhne krev v žilách…“

„Nejsem úchyl, jsem král Austarche III., titulovaný Dobrý a Moudrý, který nastolil mír v Aedranu!“

„Aedran? O takovém království jsem neslyšel. Váš svět bude nejspíš jeden z posledních chaosových objevů našich vědců, pro široké masy ještě nezveřejněný,“ zamyslela se mrtvola. Na rozdíl od Austarcha si tenhle tlouštík mohl klidně dovolit dělat grimasy a projevovat emoce. „No nic, já si asi půjdu po svých a vy si tu kralujte, jak je libo; kdyby něco, můžu vám dát vizitku dobrého doktora. Že je ale v Insilentiu podivínů, medvěd je vem. A přestaňte na mě kapat vosk, já přece jen nejsem jen tak někdo, ale člověk-muž-trubec třetího řádu!“

Tlouštík se neohrabaně rozhoupal z boku na bok, nakonec se mu přece jen podařilo převalit a spadnout ze studené desky na neméně studenou dlažbu hrobky. Chvíli se tam plácal a pak se mu dokonce povedlo posadit se a opřít o tutéž desku.

„A kde mám šaty?! Vážně nejste úchyl? Dotýkal jste se hanebně mého těla?“ ozývalo se zdola rozhořčení bývalého nebožtíka. „Co to mám s břichem, to jsou – moje střeva?“

„Přestaň žvanit!“ přerušil klidným hlasem mrtvolnou hysterii Austarche. „Nechápu o nic víc než ty, co se tu děje. Ještě před hodinou jsem byl nejmocnější Aedraňan, a teď musím stát a poslouchat fňukání nějakého tlustého vyvrhele s holým zadkem a rozpáraným břichem. Teď se budu ptát já – kdo jsi a kde to jsem?“

„Mmmmmm… mmmmm…“ Zdálo se, že se nebožtík pokouší něco odpovědět, ale jakási síla mu v tom brání.

„No a co bučíš? Přikazuji ti, mluv!“ Austarche sklonil hlavu a pohlédl do neživých skelných očí mrtvoly.

„Jmenoval jsem se Po-Pso, byl jsem člověk-muž-trubec třetího řádu. Mrtvý král se nachází v Insilentiu,“ odpověděl mrtvý monotónním hlasem, jako by odzpívával pradávnou mantru. „Přesněji řečeno, nachází se na hřbitově v rodové hrobce roje Pso, deset pohledů jihovýchodně od šestého orientačního bodu Aedranu.“

„Proč jsi mě nazval Mrtvým králem?“

„Protože Vy jste můj Král. A jste Mrtvý.“

„A ty?“

„Já jsem taky mrtvý.“

„Tak proč tedy mluvíš?“

„Všichni mrtví, které Mrtvý král vzkřísil svými kapkami bytí,“ Pso zvedl ruku a ukázal prstem na svícen, „mohou mluvit.“

„Odkud víš všechno, co jsi mi právě řekl, Po-Pso?“

„Vím všechno, co víme my, vědomé i nevědomé. Neznámé neznáme, ale můžeme je poznat. Hranice nepoznatelného jsou pro nás vymezeny nekonečnými hranicemi Insilentia.“

„Když říkáš ‚my‘, koho tím myslíš?“ Obraz toho, co se děje, se Austarchovi postupně vyjasňoval.

„My, to je Mrtvý král a všichni mrtví vzkříšení jeho kapkami bytí.“ Po-Pso znovu ukázal na svícen. „Hůl Zrazeného dokáže vzkřísit jakoukoli neživou hmotu v Insilentiu a dát jí částečku vědomí Mrtvého krále, aby mohla sama existovat.“

„To stačí. Další otázky zatím nemám. Tedy, mám, ale teď je klást nechci, protože nejsem připraven slyšet odpověď. Kéž bych strávil aspoň to, co jsem slyšel.“ Austarche si dal pauzu a poodešel, ani ne tak aby promyslel získané informace, jako spíš aby se vyznal ve vlastním stavu. Něco v něm jako by se začalo smrtelně rozpadat, jako by to nevydrželo proud vědění získaného takovou cestou.

„Ufffff! Ochchch! Konečně to povolilo! To byla ale zima!“ Tlouštík se vrátil ke svým emocím. „Takže já jsem jako co, umřel nebo co? Ten medvěd mě přece jen zakousl! Doktorka Penexi měla pravdu, v Insilentiu se nesmí povolovat uzdu zlozvykům, medvěd aby mě vzal, všechno se může zhmotnit, hlavně v zónách Chaosu.“

„Po-Pso, proč jsi takový… dvojaký, nebo jak to říct?“ zeptal se Austarche. „Teď hysterčíš každou vteřinu, a ještě před chvilkou jsi na otázky odpovídal naprosto nezúčastněně.“

„Když jste mi přikázal mlčet, nedokázal jsem rozkaz neuposlechnout. Vůbec jsem nebyl s to dělat cokoli kromě Vašich povelů. Tělo i rozum mi spoutal silný chlad. Když jste mi přikázal odpovídat, odpovídal jsem. A když jste ode mě odvrátil pozornost, teprve tehdy jsem se vrátil do svého dřívějšího stavu.“ Po-Pso si rukou přidržel střeva, pomalu vstal a rozhlédl se. „Opravdu je to hrobka roje Pso, poznávám tu díru ve stropě, pořád nebyl čas ji zadělat, a aspoň je tu víc světla.“

„Ať tak či tak,“ pokračoval Po-Pso a posadil se na desku, „umřel jsem, vy jste mě vzkřísil a teď nejsem člověk, ale mrtvola s rozpáraným břichem, a Vy jste můj Král.“

„Král čeho? Téhle hrobky? Hřbitova?“ rozhlédl se Austarche. „A kdo jsou moji poddaní? Jedna užvaněná živá mrtvola se střevy venku?“

„Vzkříšenému zombie na břicho nehleď!“ odpověděl hrdě Po-Pso. „Nicméně jste se dotkl choulostivého tématu. Podle mého názoru si potřebujete ujasnit své možnosti, vypracovat strategii, prozkoumat trh, odhadnout dynamiku prodejů…“

„O čem to vůbec mluvíš?“ přerušil ho Austarche a bez emocí si prohlížel ornamenty na stěně hrobky.

Po-Pso se na Krále podíval nejdřív nechápavě, pak s jistým prozřením.

„Omlouvám se. Celý dospělý život jsem byl kupec. Obchodoval jsem s chlebem. Měl jsem celou síť pekáren v různých čtvrtích Aedranu. Paměť minulosti ovlivňuje naši přítomnost. Ó, podívejte, dokonce mě pohřbili s bochníkem.“ Po-Pso pokynul ke své náhrobní desce, na které ležel kulatý bochník chleba. Soudě podle jeho polohy byl bývalý pekař skutečně pohřben s tímto pečeným výrobkem v pravé ruce.

„Ujasnit si své možnosti, říkáš?“ Austarche přistoupil k Po-Pso a podíval se na chleba. „Tak to zkusíme hned teď.“ Král zvedl svícen, lehce ho naklonil a kápl vosk na kulinářský výtvor upečený v aedranských pecích.

„Vstaň a nastup do služby, bochníku!“