Rozhodnutí padlo

„Už je to rok, co světová vláda podle 18. dodatku společné Ústavy ‚O rovném přístupu k vědění‘ oficiálně otevřela ‚Bránu‘. Každý den se stovky lidí odhodlají změnit svůj osud a vykročit do neznáma. Přivítejme naše dnešní dobrodruhy. Adam Rogers…“

„Jen si to představ, zítra v těch seznamech všichni uslyší tvoje jméno, Tarsi,“ překřikoval vzrušeně rádio Bob a temperamentně přitom řídil gravimobil.

„Pro mě to nebude mít žádný význam,“ odpověděl Tars ze sedadla spolujezdce. „Díky za pomoc, kamaráde. Tvoje zpráva i auto přišly včas, jak jsme se domluvili.“

Tars se v sedadle ošil. Byl znatelně nervózní. Patřil sice k prvním z týmu vědců, kteří jménem světové vlády zkoumali „Bránu“ objevenou před deseti lety, ale odvahy mu to nepřidávalo. A měl k tomu docela rozumné důvody – za celou dobu zkoumání se jim nepodařilo zjistit vůbec nic. K dnešnímu dni o ní nevěděl víc než ostatní obyvatelé planety. Studna objevená při archeologickém průzkumu starých jeskyní, ve tvaru dokonalého desetikilometrového kruhu absolutně černé barvy s modře svítícími, dosud nerozluštěnými symboly. Jakákoli hmota, živá i neživá, která touto „Bránou“ prošla, prostě zmizela a nenechala po sobě ani záření.

Právě proto lobbisté strany „Světová rovnost“ po dlouhých letech politických bitev přinutili vládu zpřístupnit podivnou studnu všem zájemcům. Za necelý rok se z toho stala poutavá a populární show. Jedni lidé odcházeli do „Brány“ a už nikdy se nevrátili, druzí se na to po večerech dívali doma, popíjeli džus k pizze a probírali rozrušené a lehce vyděšené tváře odcházejících.

Jediné, co spojovalo skoro všechny, kdo se rozhodli změnit svůj osud, byly jejich vlastní pocity. Naprostá většina těch, s nimiž se Tarsovi podařilo promluvit jako vědeckému pracovníkovi projektu „Brána“, se mu upřímně přiznávala, že necítí smrtelné nebezpečí. Spíš naopak, pociťují nevysvětlitelné nutkání vstoupit tam, vstříc neznámému.

Úplně stejný tah, podepřený vědeckou zvídavostí, cítil i Tars. Ta žízeň poznat neznámo den ode dne sílila a zároveň s ní narůstala deprese z každodenní rutiny. Jen citový vztah s Ayunou mu byl vyvažujícím protizávažím.

Jenže dnes večer byla stržena i tahle poslední pojistka, přemítal Tars, když vystupoval z auta Boba, který ho laskavě dovezl domů…

Bránou prošlo skoro deset tisíc lidí. Nikdo se nevrátil, uvažoval dál, zatímco si ohříval domácí večeři…

Zítra se všechno dozvím, zítřek nebude jako včerejšek, zítřek je můj poslední Den sviště. Chytrého, silného, sportovního, zvídavého… ale pořád sviště, přemítal, když se převaloval v posteli a marně se pokoušel usnout…

Jak to neznámo děsí. Tars jen v pyžamu, naboso a s hrnkem kávy v rukou pozoroval oknem své prostorné kuchyně ranní rozbřesk. Vyspat se mu nepodařilo…

Tohle je můj poslední den na téhle planetě. Myšlenky mu neklidně kroužily hlavou. Trochu ho uklidňoval jen pohled na pomalu vycházející slunce ze zadního sedadla taxíku…

Jako bych se zbavoval všeho zbytečného, copak to pro mě všechno někdy mělo cenu? Jaký zvláštní pocit svobody, myslel si, když podepisoval dokumenty o tom, že nemá žádné dluhy ani nároky vůči státu, a také o převodu veškerého osobního majetku ve prospěch společnosti. Taková byla cena lístku „Bránou“, politický kompromis mezi odcházejícími budovateli společenského řádu a Světovou vládou…

„…A představ si, Katrin, sotva jsem si připravila půdu pro rozhodující slova, sotva jsem nabrala vzduch do plic, abych mu řekla všechno, co plánuju, on mě přeruší, poděkuje mi, že jsem se s ním rozešla, políbí mě bratrsky na tvář – mimochodem, svědí to doteď – a odejde,“ rozhořčovala se Ayuna emotivně před svou kamarádkou v téže kavárně. „Přesně na tomhle místě se to včera všechno stalo.“

„A tys snad o něčem rozhodla?“ ušklíbla se Katrin. „Když jsme se viděly minule, tak jsi myslím k ničemu nedošla. Ty jsi přece naše známé kyvadlo.“

„No co ty jsi za člověka, hm?“ Ayuna podrážděně zvedla obočí. „Místo abys mě podpořila a pohoršila se nad tím, co udělal. Co na tom záleží, jestli jsem o něčem rozhodla, nebo ne? Třeba teď vůbec nejsem připravená o něčem rozhodovat. A tomu se říká kamarádka z dětství.“

Ayuna našpulila rty a podrážděně se otočila k oknu. Katrin moc dobře věděla, že v takových případech je lepší nechat ji chvíli o samotě s její uražeností. Rychleji vychladne. Přivolala tedy číšníka, požádala ho, aby zapnul obrazovku nad barem, vytáhla pudřenku a podívala se na sebe do zrcátka. Z odrazu na ni hleděla půvabná blondýna s výraznými lícními kostmi a jemnými rysy. Rovný, jako vysoustružený nos a malé přiléhavé uši, vkusně ozdobené diamantovými peckami, podtrhovaly její urozený původ.

„Ó, koukej, začíná večerní show. Nová várka podivínů se chystá skočit do propasti,“ pokusila se Katrin rozptýlit kamarádku, aniž přestala s líčením.

„Přivítejme naše dnešní dobrodruhy. Samantha Fox, dříve meteoritická geoložka, 33 let…“ hlásala obrazovka od baru.

„Ti zoufalci jsou mi ukradení, bůhvíkam skáčou jenom totální lúzři,“ odsekla Ayuna.

Zabralo to, usmála se pro sebe Katrin a pokračovala:

„Podle statistik je to naopak, většina odcházejících jsou úspěšní občané, kteří v životě něčeho dosáhli.“

„Ať si táhnou, všechny naše planety jsou stejně přelidněné,“ zlobila se dál Ayuna.

„…Zatleskejme Samantě a rozlučme se s ní. Připomínám, že podle řádu ‚Brány‘ bude pětina jejího majetku převedena na bity a rozlosována mezi naše diváky, kteří pošlou krátkou zprávu ‚Dai-Dai‘ na číslo 000…“ pokračovalo na obrazovce vysílání populární show.

„A další blbka ulehčila planetě,“ okomentovala to, když sledovala, jak v „Bráně“ mizí zrzavá dívka. „Katrin, pochop, oni přece utíkají před krutou realitou tohohle světa, nejsme tu přece stvořeni jen tak, nesnášíme všechno to utrpení v životě jen tak. Tam,“ Ayuna, která na svou uraženost definitivně zapomněla, ukázala prstem na obrazovku, „jdou ti, co to vzdali, nebo vyšinutí romanticky naladění dobrodruzi, kteří uvízli ve svých iluzorních snech.“

„To ty, má drahá, tedy opravdu trpíš. Sedíš v nejnóbl kavárně hlavního města a piješ kávu z planety Ayudar, co stojí 1 bit za malý šálek. Existují celé soustavy, kde je člověk, který tolik vydělá za měsíc, považován za úspěšného.“

„…A přecházíme k dalšímu účastníkovi. Tars Bekkings, 33 let, starší vědecký pracovník Ústavu pro výzkum Neznámého. Posledních 10 let svého života zasvětil zkoumání ‚Brány‘, před jeho očima jí jedním směrem prošly tisíce lidí. A teď je i on sám připraven ponořit se do propasti neznáma. Několik otázek na vás, Tarsi: Jak jste dospěl k tak osudovému rozhodnutí?…“

Ještě nikdy nebylo v kavárně „Berjozka“, výhodně položené v samém středu vládní čtvrti hlavního města hlavní planety Impéria, takové ticho. Podnik, který ještě před chvílí bzučel hovorem u každého stolku, jako by přikryl příkrov hrobového mlčení. Číšníci strnuli, barista ztuhl, jako by se chtěl proměnit v kámen, a četní hosté, převážně příslušníci elity hlavního města, se začali přes náramky s někým naléhavě spojovat. V tu chvíli byly v kavárně slyšet jen zvuky obrazovky s Tarsem, který poskytoval poslední rozhovor svého života, a také zvuk spojující celý sál – zvuk uší natahujících se směrem k Ayuně. Je však třeba vzdát hold elitní výchově: navzdory tichu, které všechny prozrazovalo, všichni dál ušlechtile předstírali, že je nezajímá ani dění na obrazovce, a už vůbec ne dcera admirála Vesmírných vojsk sira Jema Silvy, která ztuhla s rukou stále nataženou k obrazovce.

„To by mě zajímalo, je Tars ten, co to vzdal, nebo romanticky naladěný dobrodruh?“ pokusila se Katrin uvolnit atmosféru. Jak se ukázalo, v oněmělé kavárně zazněl ten vtip opravdu hodně nahlas. Rychlost, s jakou hosté psali zprávy na náramcích, podstatně vzrostla.

„Ani na to nemysli, Silvo,“ přešla do šepotu Katrin, která svou kamarádku z dětství znala až příliš dobře, když v jejích očích zahlédla divoké ohníčky. Moc dobře věděla, že je to první příznak toho, že to v impulzivní Ayuně co nevidět zkratuje.

„Na co ti vůbec je ten hezounkej chudá…“

„Oukej, náramku, přístupový kód ‚Červený‘, režim korupce ‚Jedenáctý‘, bojový režim ‚Přímé ohrožení‘.“ Ayuna svou kamarádku ani nedoposlouchala a rychlým krokem, s vojenským držením těla, které se u ní znenadání objevilo, mířila k východu ke svému gravimobilu, jenž se podle přijatého povelu už začal měnit v bojový flaer, a dál hlasem aktivovala režimy dostupné pouze nejvyššímu vojenskému stavu Impéria.

„Stůj, ty blbko, tak zastav přece!“ rozběhla se Katrin za kamarádkou. „Jdu s tebou!“ To byla poslední věta, kterou hosté kavárny zaslechli, než Katrin vyběhla na ulici.